Jak (ne)postavit Sněhuláka…

Poslouchám jednu z písniček islandských Sigur Rós, jednu z těch písní, co mě na nejnovějším albu docela zaujaly, a teď se mi ta píseň Stormur pojí ještě s jinou věcí. S naprostým zklamáním z včerejšího promítání filmu Sněhulák. Malé kino dosti naplněné zvědavými lidmi, protože Jo Nesbø je značka, která táhne. Je jedno, jestli jste opravdový fanoušek a čtenář, nebo zda se vám to jméno prostě jen vypálilo do paměti. Čekáte hutnou skandinávskou atmosféru a krev na sněhu.

Dánská esence ženskosti Myrkur a její nové album…

Myrkur je taková divná věc. Všichni se tváří, jako by ženská v black metalu byla objevena až v momentě, kdy před pár lety přišla právě tahle dánská divoženka, bývalá modelka zpívající popík, možná pop rock, co teď lítá po lese, hraje na nyckelharpu staré skandinávské folkové skladby a do toho možná divoce řve vokálem, který nejspíš ptákům ve větvích způsobuje infarkt. Spousta lidí hovoří o zlatém pozlátku ženské esence a divokosti v její hudbě. Ano, v tomhle jsou muži v black metalu zatraceně diskriminovaní, je jich moc a musí předvádět zatraceně dobré výkony, aby je ty nasrané chlapské ksichty pod pódiem zbožňovaly. A předpokládám, že na tu menší část ženského publika si taky nepřijdou. Aspoň na mě ne. Víte, já prostě nevím, proč bych tedy měla opěvovat ženskou v metalu jen za to, že je ženská. Já nejsem ani feministka, ani se mi neprokrvuje to mezi nohama, abych měla zamlžený úsudek.

Studijní nálada, Blade Runner a moje malé divy světa…

Mezitím co skoro všechny blogerky píšou o podzimu… Hej, můžete mi vysvětlit, co je tak zvláštního na tom, že je podzim? Kdyby možná nepřišel, to by bylo zvláštní, ale prozatím je s touhle planetou všechno v pořádku. No, možná ne všechno, ale podzim přišel, je super, že je chladněji a až přijde zima, tak zase odejde. Já se tiše připravuji na to, že zase budu chodit na výšku. Zejtra první přednáška, jediná přednáška v pondělí, to člověka znalého věci naštve, já jsem tak poctivá, že tam jistě budu chodit. Už jsem si přečetla článek na Thaiwald’s life, evidentně prvačka na bakaláři na stejném oboru. No, jak by to měla stíhat?

Erlend Loe a jeho dětské knížky Ryba a Kurtovi přeskočilo.

Nikdy bych nečekala, že první knihy, které kdy nějak doporučím na blogu budou vlastně dětské knihy, ale je tomu tak. Poslední dobou jsem potřebovala něco „jednoduššího“ a hlavně kratšího. A jelikož Erlend Loe je jméno poměrně hodně skloňované na knižní blogerské scéně a je to Nor, tak jsem si řekla, proč ne. Jasně, před dlouhou dobrou všichni milovali Dopplera, teď žerou Náklaďáky Volvo. Ale já když chci začít číst skandinávského autora, tak se pokud možno kouknu na jeho kratší útvary. Vlastně to platí pro všechny autory, protože kratší textové útvary, a nakonec nejen textové útvary, často vyžadují mnohem větší schopnosti než ty delší. A hlavně se to líp čte, když chcete autorův styl pouze ochutnat a říct si, zda to je nebo není pro vás pravý šálek kávy. S tím jsem šla do krátkých románů (někde psali i novel, ale dneska už se za novelu bere kdeco s kratším počtem stránek než 100) Ryba a Kurtovi přeskočilo (vydalo nakladatelství Baobab v roce 2009 a 2012).

Ten, kdo nezačne blogovat, jako by nebyl….

Snažím se sama sebe zoufale přesvědčit, že jsem to všechno vymyslela víc dokonale. Jméno domény, design. Dokonce i ten úvodní obrázek, který mě perfektně vystihuje. A můj přítel se mě mezitím snaží přesvědčit, abych začala psát. Nadhazuje devasátkový remake hororu Noc oživlých mrtvol, že nějak začít musím. když mu řeknu, že hororům vůbec nerozumím, tak odvětí, že to přijde. Ten chlap mě svádí na scestí.