Ten, kdo nezačne blogovat, jako by nebyl….

Snažím se sama sebe zoufale přesvědčit, že jsem to všechno vymyslela víc dokonale. Jméno domény, design. Dokonce i ten úvodní obrázek, který mě perfektně vystihuje. A můj přítel se mě mezitím snaží přesvědčit, abych začala psát. Nadhazuje devasátkový remake hororu Noc oživlých mrtvol, že nějak začít musím. když mu řeknu, že hororům vůbec nerozumím, tak odvětí, že to přijde. Ten chlap mě svádí na scestí.

Dneska ne. Moje duše se stále brání, i když si zatracený zombíky užívám. A mimochodem, zatím jsem nezjistila, proč se točí remaky. Ačkoliv tenhle byl dost obstojný, nakonec ten původní film z 68 byl o dost lepší, i tím, že byl černobílý. Bylo mi řečeno, že u zombie filmů bych měla začít od začátku. Něco mi ale říká, že mému chytrému mozku se bude tomhle začátku stýskat, až přijdou ty novější filmy. Nějak se mi ten starý střih hororu líbí. To je jako když vám někdo do sluchátek pustí devadesátkový black metal, váš život se dělí na před tímhle počinem a po něm. Vlastně nemůžete pochopit a pořádně docenit to, co je potom, pokud si nepustíte to, co je předtím. Tenhle moment vám dodá nadhled, možnost být kritičtí k tomu, co do vašich sluchátek přijde.

A neustále přichází momenty, kdy si říká, že svět se zbláznil. Když jsem řekla, že nechápu remaky… Proč natáčet dva filmy podle stejné knihy, evropské knihy, v tomhle případě skandinávské, jeden starší skandinávský a pak americkou verzi. Já nevím, je taková propast mezi Evropou a USA? Asi jo, protože jinak si nelze vysvětlit tohle zvěrstvo. To už tu jednou bylo s Muži, kteří nenávidí ženy, máte jednu skandinávsko-německou verzi z roku 2009, která zachovává ten švédský feeling a pak jednoho Jamese Bonda ve verzi z roku 2011, kterou si Američani nedali dohromady asi taky úplně sami, ale já se ptám: proč? Tak teď se podobně budou snažit o Stoletého staříka, který vylezl z okna. Knihu jsem nečetla, film neviděla, opravdu nemusím mít všechno. Jiná kniha autora, Zabiják Anders a jeho přátelé, mě zatím přesvědčila o tom, že bez něho dokážu v klidu dýchat. Ale stejně se ptám sama sebe: proč?

Kritizovat mi jde velmi dobře. Stejně tak jako mi jde dobře osobní harakiri, co se týče hudby. Momentálně se snažím sama přijít na to, co se mi vlastně líbilo té kupě symphonic, folk a power metalu. No, mohla bych to svést na hormony, to v pubertě vždycky funguje, ale víte, já si chci myslet, že ani v pubertě jsem nebyla tak blbá, abych v ženě v symfonického metalu viděla vzor a slintala z kdejakého chlápka s kytarou. Ale asi tomu tak bylo. A pak vám dojdou ty stereotypy a kvalita té hudby a bum, je to pryč. A teď Eluveitie vydali nové album a čtyři silné ženy metalu se ozvaly v albu Exit Eden.

The all-female four piece band unites all attributes ascribed to the new millennium: cosmopolitan, self-confident, independent and ready to do their very own thing.

Hm, tak jo. Asi bych si zase měla koupit víc makeupu a korzetů, to je prý znak sebevědomé ženy. A koupit si okurku a přestat myslet na toho hezkého bubeníka, což je mimochodem jediná slušná věc na tom všem. A to ještě ne tak úplně hudebně.

A já mám hroznou chuť nějak sama se sebou zúčtovat. Včera jsem si totiž u přítele stála za rakouskou kapelou Serenity, kteří mají teď taky vydávat nové album. A přesto, že jejich alba a klipy jsou Sweeping and Bombastic Symphonic Metal Masterpiece, tak moje nové já by si nejradši vrazilo facku, protože na světě existuje tolik dobrých kapel a já tady ochraňuji zrovna tuhle, jen ze sentimentu a jen proto, že se stále koukám trochu zaujatě na jejich zpěváka. Ano, všichni můžou tvrdit, že je to nová naděje symfonického metalu. Já už těch nadějí za těch sedm let s metalem viděla až moc. Asi se posouvám mílovými kroky někam do neznáma.

A čím dál tím víc zjišťuji, že můj čas je vlastně moc drahocenný na to, abych zbytečně plkala. Což teď možná částečně dělám, ale doufám, že jen částečně. Jako jasně, blog nutně musí být osobní a já se zatraceně musím představit, ale jde samozřejmě o to, jak moc osobní být chcete. Člověk by mohl být jako Schefík (schefikuvblog.eu), ale to by mě nebavilo, psát jen recenze a tak, to se můžu nacpat k nějaké stránce a nemusím to psát sama. Navíc jsem ženská, my ženský jsme trošku drbny. Já chci být drbna jen trochu. A věřit, že i při mé nestálé náladě mám všechny své čakry vyladěné na správnou frekvenci a moje vnitřní žena dospěla do vyváženého bodu. Ne, popravdě, já totiž trochu doufám, že jsem vlastně částečně chlap, jak mi vždy říkala moje matka. Že jsem něco jako ty vyšetřovatelky ze skandinávských detektivek. Což mi připomíná, že bych mohla přítele donutit se kouknout na Zločin (Forbrydelsen) a Most (Bron / Broen), na to bych se klidně koukla znova a vyplnila řadu těch hororů něčím krvavým trochu jinak. A klidně v originále s titulkama, konečně. U Dánu s tím jejich přízvukem bude těžký, ale švédsky bych snad mohla něco pochytit. Aby taky člověk všechno nezapomněl, to by byla asi už škoda. A vy, co jste se tomu nějakým zázrakem vyhnuli, se na to klidně podívejte s překladem, zrovna tady jsem si skálopevně jistá, že to je profesionální práce. Když už mluvím o profesionální práci, v tomhle mě naposledy docela dostalo Nakladatelství Host. Na jejich blogu/kavárně byl zveřejněn článek s třemi překlady. Pokud snad máte pocit, že platíte za knížky zbytečně, tak se na to kouknete. Všichni tu opěvujeme autory, ale málokdo si uvědomí, že ti lidé, co nemají být vidět odvádějí zatraceně dobrou práci. Fakt. Teda většinou.

Takže se žádná prezentace nových outfitů asi nekoná, stejně jako se nekonají žádné rozbalovaní knih a knihomolská přiznání, i když ten nový článek od Jany z What Jane Read docela ušel. Stejně tak nepřijdou žádné silné ženské řeči, aspoň ne v té formě lesní divošky a autorky Wild Diana, na kterou jsem narazila díky rozhovoru na stránce podporující české autory. Jestli tohle má být světlo české literární scény, tak se radši stěhuji. Vlastně mám nulový zájem změnit ženský nebo ba i více lidský život, na to jsem málo inspirativní a motivační. Nejsem zázračná diva, co si uvědomila svůj špatný směr a teď káže moudra. Bez urážky. Někoho to asi baví číst. No, aspoň mi to říká, že knihu si v dnešní době může vydat každý, tak až mě to chytne, tak ze mě bude spisovatel, ale doufám, že aspoň tak šílený a zároveň tak rozumný jako Temnářka nebo že budu jedna z prvních ženských, co napíše stejnou řežbu jako Kotleta, i když co mi víme, kdo to vlastně je. No, přítel už mě na tuhle kariéru cvičí. Už mám vymyšlený dobrý outfit na ty autogramiády, nechala jsem kožený kabát, co vypadá jak z gestapa, trocha kuřecí krve na tváře a budu se podepisovat jen v zimě. Dost vtipů, ten článek už je tak dost dlouhý. Takže jo, asi jste pochopili, že nechci být žádná knižní (ani jiná) influencerka jako taková Lucka, ale nic proti tomuhle rozhovoru, ten stojí za přečtení. Zajímavé je, že já přesně vím, čím nechci být, ale s tím, čím chci být, je to trochu slabší, tak uvidím. Vy uvidíte….

Jedna odpověď na “Ten, kdo nezačne blogovat, jako by nebyl….”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *