Dánská esence ženskosti Myrkur a její nové album…

Myrkur je taková divná věc. Všichni se tváří, jako by ženská v black metalu byla objevena až v momentě, kdy před pár lety přišla právě tahle dánská divoženka, bývalá modelka zpívající popík, možná pop rock, co teď lítá po lese, hraje na nyckelharpu staré skandinávské folkové skladby a do toho možná divoce řve vokálem, který nejspíš ptákům ve větvích způsobuje infarkt. Spousta lidí hovoří o zlatém pozlátku ženské esence a divokosti v její hudbě. Ano, v tomhle jsou muži v black metalu zatraceně diskriminovaní, je jich moc a musí předvádět zatraceně dobré výkony, aby je ty nasrané chlapské ksichty pod pódiem zbožňovaly. A předpokládám, že na tu menší část ženského publika si taky nepřijdou. Aspoň na mě ne. Víte, já prostě nevím, proč bych tedy měla opěvovat ženskou v metalu jen za to, že je ženská. Já nejsem ani feministka, ani se mi neprokrvuje to mezi nohama, abych měla zamlžený úsudek.

Photo by Daria Endresen

Za prvé si myslím, že Myrkur a lidi okolo ní, disponují speciálními schopnostmi pracování s medii, které prostě řada lepších kapel nemá. Její první album mě začalo štvát ještě dřív než vyšlo, protože já jednoduše nesnáším, když mi média až moc kecají do toho, co mám číst a poslouchat, ať už jde o metalové časopisy nebo o reklamy na knihy v metru. Automaticky získávám pocit, že se mi snaží nacpat do hlavy cizí názory. Každopádně, často podlehnu a s obezřetným okem či uchem se do toho pustím. Myrkur byla a opět je ten případ, kdy moje zvědavost nakonec vyhraje.

Za druhé, disponuje podezřelou vlastností spolupracovat s poměrně velkými jmény žánru, nebo možná spíš žánrů. S těmi dobrými jmény. V minulosti například jména jako Kristoffer Rygg (Ulver) a Teloch, na současném albu, i přestože si ho celé Myrkur evidentně zvládla zpatlat sama, svými vokály přispěla Chelsea Wolfe. No, aspoň v její inspiraci máme tímhle jasno. Nakonec je to možná proto, že první album bylo prezentováno jako black metal s hodně výrazným přispěním skandinávského folku, nové album Mareridt se tváří vlastně mnohem víc „alternativně“, pokud se to tak dá říct. Já si vlastně nejsem vůbec jistá tím, že to má být stále blackmetalový projekt, za který se Myrkur sama asi stále považuje.

K tomu albu samotnému. První věc, co mě osobně štve, je ta, že to vlastně už není black metal. Předchozí „M“ se tak dalo ještě nazývat a našli jste tam řadu pasáží, u kterých nemohl pochybovat ani člověk, co z tohoto žánru slyšel naprosté minimum. O tom, jak dobrý black metal to byl, se už dalo přít. Co nám tam ale zbude, když se oprostíme od blackmetalové nálepky, která na novém album představuje jen část „úspěchu“ Myrkur? Zbude nám tam druhý prvek, kterým se Myrkur hrozně ráda obklopuje, skandinávský folk. Ten je samozřejmě super, jenže v jejím podání zní spíš jak sladká hudba Gjallarhorn než třeba energická Hedningarna nebo nakonec třeba i Wardruna, abych jmenovala něco zatraceně známého. Ten tajemný skandinávský feeling tam v podstatě úplně chybí. Ve výsledku to, že album začíná stejnojmenným songem Mareridt, je spíše na škodu než k užitku, protože každý, kdo se těší, že album v té poloze bude pokračovat, tak bude nutně zklamán. Stejné je to u navazující Måneblôt, to je Myrkur z předchozího alba, neříkám, že dobrá, ale aspoň má ten pseudoblackmetalový punc. Ten viditelný odklon nastává s třetím The Serpent, což je vcelku nezajímavý a nicneříkající kus, který si dokážu představu na jakémkoliv metalovém albu. Prostě nuda, která ničím neurazí. V tu chvíli vám možná už dojde, že black metal vypadá jinak.

A pak přijde Crown. To je v podstatě z mého pohledu špatná kopírka s menší esencí Myrkur z jejího živáku Mausoleum, které se mi mimochodem líbilo asi nejvíc z její tvorby, protože ty vokály jsou super. Mnohem lepší než když začne řvát. Ovšem nesmí se to zkřížit s Myrkur, která si hraje na Lanu Del Rey. Lana je prostě jen jedna. Stejně tak jako mi nepřijde moc dobrý do takové míchanice přizvat Chelsea Wolfe, která tam vlastně není na písni Funeral moc znatelná, alespoň ne vokálem, nehledě na to, že ten song si zase živě dokážu představit spíš na jejím albu než na albu Myrkur, nutno poznamenat, že by to ale asi opět byl slabší song z imaginárního alba. A po tom, co Chelsea odejde, přijde zase slušný kvaziblack s Ulvinde, což je mimochodem i svým klipem a názvem ta esence ženské nezávislosti. Ta esence, která tomu má dodat originalitu a úžasnou sílu. Vrcholem všeho je Gladiatrix, tam už najdete všechno z toho, co jsem vyjmenovala, pouze v zhuštěné formě jedné písně. Pokud nemáte album s bonusy, tak poslední, co uslyšíte je dost úsměvný „vokál“ Bornehjemu, který má napodobovat skřetí promluvu. A to je opravdu neuvěřitelně vtipný moment.

Z bonusových songu mě vyděsil Death of Days, který mi v něčem ještě připomněl Enyu, to je v té celé kombinaci děsivá představa. Ono po pravdě, všechny ty bonusové tracky přesně opisují schéma toho, co jsem tu už řekla, jeden je Lana, druhý Chelsea a další jsou proklatě skandinávské. Tak jako celé album.

Myrkur je jednoduše povrchně experimentální, povrchně blackmetalová, povrchně folková a 100% vtipná svou velkou ženskou bublinou. A myslím si, že to musí poznat každý, kdo někdy slyšel přinejmenším ty interprety, co tu zmiňuji.

Problém je, že když tuhle směsici nacpete lidem, co Lanu neposlouchají, protože není dost metal, skandinávský folk slyšeli jen jako prvek na albech Månegarm a Chelsea Wolfe je pro ně moc experimentální, tak to pro ně bude fungovat a budou si myslet, že je to bomba. To, že si to myslí v jednom nejmenovaném hudebním časopisu, to je už asi na pováženou, ale věřme, že tam našli tu „ženskou“ esenci, která je podle mě konstrukt marketingu. Jasně, ženská tvorba vždy má svá specifika, ale čeho je moc, toho je příliš.

Jedna odpověď na “Dánská esence ženskosti Myrkur a její nové album…”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *