Studijní nálada, Blade Runner a moje malé divy světa…

Mezitím co skoro všechny blogerky píšou o podzimu… Hej, můžete mi vysvětlit, co je tak zvláštního na tom, že je podzim? Kdyby možná nepřišel, to by bylo zvláštní, ale prozatím je s touhle planetou všechno v pořádku. No, možná ne všechno, ale podzim přišel, je super, že je chladněji a až přijde zima, tak zase odejde. Já se tiše připravuji na to, že zase budu chodit na výšku. Zejtra první přednáška, jediná přednáška v pondělí, to člověka znalého věci naštve, já jsem tak poctivá, že tam jistě budu chodit. Už jsem si přečetla článek na Thaiwald’s life, evidentně prvačka na bakaláři na stejném oboru. No, jak by to měla stíhat?

Úplně normálně. Já jsem na tom trochu jinak. Moje nadšení je trochu znavené a plahočí se. Všechny moje střety s realitou byly vždy tvrdé, několikrát jsem si poslechla, že jsem prostě jen moc slabá, abych je ustála. Nemyslím si, za poslední rok jsem měla skončit v blázinci nejméně 5x a ani jednou se to nestalo. Nejen kvůli škole. Každopádně už jsem se tak nějak smířila s tím, že knihy jsou asi můj osud. Když už jsem měla pocit, že mě opustily, že mě opustila nejen chuť cokoliv číst… a k tomu i ty roky zatracený školy, kterou se snažím dodělat, což málem nedopadlo… tak mě to zase překvapí. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že jsem v koncích a nic takového se nestalo. Takže běh o to dělat, co by mě bavilo, pokračuje, jen už ne s tak horkou hlavou a s velkým nadhledem. Protože jinak to nejde.

Včera jsem do své mozkové databáze přidala další sci-fi, osmdesátkového Blade Runnera. Trochu proto, že jsem musela, trochu proto, že to na pořadu dne bylo už dlouho. Mám totiž povinnost neustále si doplňovat si filmové a hudební vzdělání. I tady se ze mě stává hnusný elitář. To, že jsem musela, to je jasný, protože v čtvrtek jdeme na pokračování, Blade Runner 2049, samozřejmě ve 2D a bez dabingu. Stále si nejsem jistá, zda se těším nebo ne. Po tom, co jsem měla maraton Terminátora, Vetřelce a nevím ještě čeho, si Blade Runnera nemám kam zařadit. Představa sci-fi jako superakčního bijáku se rozpadla už minule na filmovém klubu, když jsem sledovala Brazil od Terryho Gilliama. Asi mám stále ještě, co objevovat. Vlastně se ve skrytu duše děsím toho, že pokračování po 35 letech bude až moc akční a až moc tendenční. Tak uvidíme.

 

A teď ještě dvě věci, co mě dnes udivily:

1) Pamatuji si, jak nám neustále už od prváku vtloukali do hlavy, že nikdo kromě autora nemá být v knize vidět, editor, který je vidět je špatný editor. Proto mě překvapilo odvážné tvrzení na blogu slovenského Martinusu: Překladatel je spoluautorem knihy. Ano, uznávám pozice překladatele je ošemetná. Teoreticky je možné brát překlad i jako interpretaci, ale podle mě je spoluautor dost silné slovo. Podle mě se správný překladatel snaží o to samé jako editor, tj. být co nejméně vidět. Nejčastěji si editora a překladatele všimnete, když něco pokazí. Tak to prostě je. Jinak je článek samozřejmě zajímavý, ale titulek až moc poutavý a kontroverzní. A nejsem si jistá, zda by se tak cítili sami vyzpovídaní.

2) Existují ale ještě větší zvěrstva mezi nebem a zemí. Víte, někdy mám pocit, že poslouchám opravdu velká hudební zvěrstva, ale těm se alespoň nedá upřít jistá hudební kvalita. To, co pro mě bylo vždy největším zvěrstvem byla hudební nuda, o to hůře když je přetaven do něčeho, co má být rádoby kreativní. Ale pěkně od začátku… Ano, přiznám se, nechápu lidi, co zvedají své rohy na pití do rytmu Amon Amarth, nechápu jejich bezmeznou fascinaci pohanským severem. Je divné, že to píšu zrovna já, osoba, kterou baví si přečíst, kdejakou ságu a pouští si Wardrunu, ale všechno má své meze, a hrát si na silného vikinga (nebo valkýru) s Amon Amarth je moje meze, protože to je podle mě na hranici trapnosti. Staré bohy nevzkřísíte, i kdyby jste jo chtěli a i kdyby jste se o to víc ožrali jak prasátka. A jako že to nakonec je jen o tom se ožrat jak prasátka, to především mladým chlapům od metalu šlo vždycky dobře, stejně jako si to pak něčím takovým omlouvat. Uznávám u Amon Amarth a Korpiklaani se nic jiného dělat nedá, to i já dostávala chuť na zteplalou festivalovou vodku hned u stanu. Bez urážky, tohle je vlastně nadsázka, mě to nikdo poslouchat nenutí, takže pohoda, ale to, že je to podlě mě hrozný, to si říct musím.

No, a víte, když už si myslíte, že větší zvěrstvo nepřijde, přesvědčí vás cover právě Amonů, že se pletete. Protože jakákoliv skupina, co se propaguje jako „Trance Metal / Melodic Death Metal“ a udělá cover Amon Amarth se zpěvačkou, musí být hodně mimo. Problém je už v tom, že řada metalistů prostě netuší, co to vůbec elektronika je, takže cokoliv, co zní trochu elektronicky každému projde, viz hopsající Amarathe. Ale tohle chce prostě hodně vikinských houbiček, nejspíš přebrali moči. Takže ano, dnes jsem zažila další hudební šok. Společně s dalším coverem nazvaným Lollipop. Možná by metalisté měli ukazovat jinak, že jsou „openminded“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *